Ελληνική Δημοκρατία Řecká republika
vlajka znak
Hymna: Ymnos is tin Eleftherian
Motto: Svoboda nebo smrt
Geografie
Hlavní město:	Atény
Rozloha:	131 940 km² (94. na světě) z toho 0,86 % vodní plochy
Nejvyšší bod:	Mytikas (2 917 m n. m.)
Časové pásmo:	+2
Obyvatelstvo
Počet obyvatel:	11 283 293 (74. na světě, 2009)
Hustota zalidnění:	81 ob. / km²
HDI:	▼ 0,860 (velmi vysoký) (29. na světě, 2013)
Jazyk:	řečtina
Náboženství	Pravoslaví, částečně řeckokatolické
Státní útvar
Státní zřízení	parlamentní republika
Vznik	25. března 1821 (odtržením od Osmanské říše)
Prezident	Karolos Papulias
Předseda vlády	Antonis Samaras
Měna	euro (EUR)
Mezinárodní identifikace
MPZ	GR
Telefonní předvolba	+30
Národní TLD	.gr

Řecko, oficiálně Helénská republika (řecky Ελλάδα [eˈlaða] nebo Ελλάς [eˈlas]), je stát ležící v jižní Evropě - na jihu Balkánského poloostrova a rozkládající se na ostrovech v Egejském, Krétském, Thráckém, Středozemním a Jónském moři. Jeho sousedy jsou Albánie, Makedonie, Bulharsko a Turecko. Hlavním městem jsou Athény. Úředním jazykem je řečtina.

Etymologie [editovat]

Názvy Řecka ve světových jazycích mají tři různé původy. První varianta, Řecko, pochází z latinského Graeci, které podle Aristotela bylo starověkým názvem Řeků. Druhou je Iónsko z řeckého toponymu Iónía a třetí podobou je Héllas podle mýtické předkyně Řeků Heleny. Jazykem, který se odlišuje, je gruzínština, kde se Řekům říká Berdzeni podle gruzínského slova „brdzeni“ – moudrý.

Dějiny [editovat]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Řecka.

Pravěk a antika [editovat]

Podrobnější informace naleznete v článku Starověké Řecko.

Parthenon v Athénách.

Pobřeží Řecka u Egejského moře bylo místem vzestupu první civilizace v Evropě (jmenovitě Minóané a Mykéňané), poté následovala Temná doba až do roku 800 př. n. l., kdy začala nová éra řeckých městských států (např. Sparta nebo Athény), které získávaly kolonie po celém Středozemí. Po éře impéria Alexandra Velikého přišlo období, kdy se řecká kultura stala základem helénské civilizace.

Nadvláda Římanů a středověk [editovat]

Podrobnější informace naleznete v článcích Achaea a Byzantská říše.

Vojensky Řecko sláblo natolik, že se muselo po čase podřídit Římu – stalo se tak v roce 168 př. n. l., přesto v mnoha směrech si spíše řecká kultura podmanila život Římanů. Řecko se stalo provincií Římského impéria, ale řecká kultura stále dominovala východnímu Středomoří. Když se říše rozdělila na Východořímskou, známá později jako Byzanc, a Západořímskou, východní část říše se soustředila okolo Konstatinopole a zůstala v jádru řecká, zahrnujíc samotné Řecko a také řeckou Malou Asii. Od 4. do 15. století Byzantská říše přežila jedenáct století útoků ze severu, západu a východu, až se Konstantinopol 29. května 1453 ocitla pod nadvládou Osmanské říše. Stalo se tak tím, že padl poslední císař z dynastie Palaiologů, Konstantin XI. Zbytek Řecka byl postupně podmaňován Osmany během 15. století - 16. století.

Nadvláda Osmanů (Turků) [editovat]

Podrobnější informace naleznete v článku Osmanská říše.

Zatímco Osmané dokončovali dobytí pevninské části Řecka, odehrály se dvě migrace Řeků. První stěhování zahrnovalo přesunutí řecké inteligence do západní Evropy, ze strachu před Turky, a přispělo k nástupu renesance. Druhé stěhování Řeků bylo opuštění plání řeckého poloostrova a usazení se v horách. Osmané nebyli schopní vytvořit stálou vojenskou a administrativní přítomnost v těchto horských oblastech. Výsledkem bylo to, že některé řecké horské klany na poloostrově, stejně jako na některých ostrovech, si udržely statut nezávislosti. Koncem 16. století až do 17. století se Řekové začali stěhovat zpět na planiny a do měst, která se tak postupně začala rozšiřovat.

Systém milletu (turecký termín označující právní ochranu náboženské menšiny) přispěl k etnické soudržnosti mezi ortodoxními Řeky tím, že izoloval různé lidi uvnitř Osmanské říše s jiným vyznáním. Ortodoxní církev, náboženská instituce se silným národním charakterem, pomohla Řekům ze všech území poloostrova (tj. hor, planin a ostrovů) zachovat si jejich etnické, kulturní a jazykové dědictví po léta osmanské nadvlády (a to přestože tehdy se této církvi ještě neříkalo řecká; ta byla založena až po osvobození). Řekové, kteří zůstali na planinách během osmanské okupace, byli buď křesťané vypořádávající se s břemenem cizí nadvlády nebo do značné míry krypto-křesťané (řečtí muslimové, kteří byli tajnými vyznavači ortodoxní víry), aby se vyhnuli vysokému zdanění. Řekové, kteří konvertovali k Islámu a nebyli krypto-křesťany, se stali v očích ortodoxních Řeků Turky. Nebyli zde žádní řečtí muslimové ani křesťanští Turci. Výsledkem bylo, že vyznání hrálo neodlučitelnou roli ve utváření moderních řeckých a dalších post-osmanských národních identit.

První řecký král Otto I. z dynastie Wittelsbachů

Vznik současného řeckého státu [editovat]

Podrobnější informace naleznete v článku Řecké království. (1832–1924, 1935–1973)

Řecké království získalo nezávislost na Osmanské říši v roce 1829. Během druhé poloviny 19. století a první poloviny 20. století Řecko postupně připojovalo sousední ostrovy s řecky mluvícím obyvatelstvem. V první světové válce Řecko hodně získalo, hlavně sever - dnešní Makedonské provicie. Zato ale ztratilo jakýkoliv kulturní vliv v Anatolii, anatolští Řekové byli přesídleni na západ, stejně jako Turci žijící v Řecku byli vystěhováni do později vzniklé Turecké republiky. V letech 1941-44 bylo Řecko obsazeno Německem, k osvobození došlo za pomoci spojeneckých armád, hlavně Velké Británie. Po porážce komunisty organizovaného povstání v roce 1949 se Řecko orientovalo na západní demokracie a v roce 1952 se stalo členem NATO (ovšem společně s dosud nepřátelským Tureckem), o dva roky později jedním ze zakládajících členů Evropské organizace pro jaderný výzkum. V letech 1967–1974 bylo Řecko vojenskou diktaturou (viz Řečtí plukovníci), ve které bylo mnoho politických svobod omezeno a řecký král byl donucen opustit zemi. Demokratické volby v roce 1974 spolu s referendem ukončily období vojenské diktatury a zrušily monarchii. Řecko se na základě výsledků referenda stalo parlamentní demokracií. V roce 1981 se Řecko stalo členem evropských společenství.

Problematická historie se projevila i v národním sloganu – Svoboda nebo smrt.

Geografie a přírodní poměry [editovat]

Podrobnější informace naleznete v článku Řecké ostrovy.

Albánie Makedonie Bulharsko ' Turecko ŘECKO ATHÉNY Soluň Kavala ---Thassos Alexandrupolis --Samothraki Korfu Igumenitsa Larisa Volos Ioannina Chalkis Patra Korint . Nafplion . Sparta . Areopoli . Pireus Eleusina Lavrion Iraklio M a k e d o n i e Thrákie Epirus Thesálie Euboia Střední Řecko Peloponés Olymp (2917 m. n. m.) Lefkada Kefalonia Zakynthos- Lemnos Lesbos Chios Samos Andros Tinos Mykonos Ikaria --Patmos Naxos Milos Santorini Kós Rhodos Karpathos Kassos Kythira Gavdos Egejské moře Krétské moře Myrtejské moře Jónské moře Středozemní moře Kréta Egejské ostrovy Kyklady Dodekanés Jónské ostrovy

Řecko na severu hraničí s Albánií (282 km), Makedonií (246 km) a Bulharskem (494 km) a na východě s Tureckem (206 km). Mezi Řeckem a Tureckem leží Egejské moře, ze západu Řecko omývá Jónské moře a z jihu Středozemní moře. Celková délka pobřeží je 13 676 km. K Řecku patří okolo dvou tisíc ostrovů a ostrůvků, které jsou převážně v Egejském moři. Z větších ostrovů stojí za zmínku především Kréta ve Středozemním moři. Řecko je členskou zemí Evropské unie (od roku 1981) a NATO (od roku 1952).

Země se skládá z rozsáhlé pevninské části na jižním konci Balkánu, Peloponéského poloostrova (spojeného s pevninou prostřednictvím Korintské šíje) a početných ostrovů (okolo 3000) včetně Kréty, Rhodu, Euboie nebo Dodekanésu či Kykladů v Egejském moři a také z ostrovů v Iónském moři. Řecko má více než 15 000 kilometrů pobřeží a pozemní hranice dlouhé 1160 kilometrů.

Okolo 80 % země je tvořeno horami nebo kopci, což Řecko činí jednou z nejhornatějších zemí Evropy. Horská pásma na území Řecka se souhrnně označují Helenidy. Západní Řecko zahrnuje jezera a mokřady. Centrální horstvo Pindos má nejvyšší bod o výšce 2636 metrů nad mořem. Horské pásmo pokračuje prostřednictvím Peloponésu, ostrovů Kythera a Antikythera a končí na ostrově Kréta. (Ostrovy v Egejském moři jsou ve skutečnosti vrcholy podvodních hor, které kdysi byly prodloužením pevniny).

Střední a západní část Řecka zahrnuje vysoké strmé vrcholy přerušované mnoha kaňony a ostatními krasovými útvary včetně roklin Meteora a Vikos.

Pohoří Olymp s horou Mytikas o výšce 2919 metrů nad mořem je nejvyšším bodem Řecka. Stejně tak je severní Řecko tvořeno dalším pohořím – Rodopy, nacházejícími se ve východní Makedonii a Thrákii. Toto území je pokryto rozsáhlými a hustými lesy jako například známá Dadia.

Příroda [editovat]

Krajina [editovat]

Planiny se nacházejí hlavně ve východní Thesálii, Střední Makedonii a Thrákii. Řecké klima je rozdělené na tři dobře definovatelné třídy – přímořské, horské a mírné. První zahrnuje mírné vlhké zimy a horká suchá léta. Zimní teploty vzácně dosahují extrémů, přestože příležitostně může sněžit i v Aténách, na Kykladech nebo Krétě. Horské se nachází hlavně v západním Řecku (Epirus, střední Řecko, Thesálie, západní Makedonie stejně jako ve středních částech Peloponésu jako je Achaea, Arkádie a části Lakónie, která s Alpami přímo sousedí). Konečně mírné pásmo se nachází ve střední a východní Makedonii, dále v Thrákii na místech jako jsou Komotini, Xanthi a severní Evros; s chladnými a sychravými zimami a horkými suchými léty. Stojí za zmínku, že Atény jsou umístěny na přechodovém území mezi přímořským a horským klimatem, což má za následek, že když se nacházíte v jižních čtvrtích, klima je přímořské, zatímco v severních čtvrtích je horské.

Fauna a flóra [editovat]

Okolo 50 % řeckého území je pokryto lesy s bohatě rozličnou vegetací, která se rozpíná od horských jehličnanů až k přímořskému typu vegetace. Řecké lesy jsou domovem posledním hnědým medvědům a rysům v západní Evropě stejně jako dalším druhům, jakými jsou mimo jiné například vlci, srnci, divoké kozy, lišky a divoká prasata. V moři kolem Řecka žijí tuleni, mořské želvy, žraloci, delfíni i krakatice.

Politika [editovat]

Podrobnější informace naleznete v článku Politický systém Řecka.

Parlament

Ústava z roku 1975 zahrnuje rozsáhlé záruky občanských svobod. Prezident republiky, volený poměrnou většinou parlamentu na dobu 5 let, je formálně hlavou státu. Přesto se však jedná o premiéra a vládu, kteří hrají ústřední roli v politickém vývoji, zatímco prezident provádí velmi omezené vládní funkce, vedle slavnostních povinností. Řekové volí 300 členů jednokomorového parlamentu tajným hlasováním na maximálně 4 roky, ale volby se mohou opakovat v mnohem kratších intervalech. Řecko používá komplexní posílený volební systém poměrného zastoupení, který znevýhodňuje drobné strany a zajisťuje, že strana, která zvítězí v národních volbách, získá většinu křesel. Aby strana získala zastoupení, musí získat v národních volbách alespoň 3 procenta hlasů. Řecká parlamentní politika je založena na principu “dedilomeni” – prohlášené důvěře parlamentu a premiérovi a jejich administrativě. To znamená, že prezident republiky je vázán jmenovat premiérem osobu, která bude schválena většinou členů parlamentu (tj. 151 hlasy). Se současným volebním systémem je zvolen za premiéra vůdce strany, která získala většinu hlasů v parlamentních volbách. Administrativa může kdykoliv požadovat “volbu důvěry”; naopak určitý počet členů parlamentu může požadovat uskutečnění “volby nedůvěry”. Obě se vyskytují vzácně s většinou předvídatelnými výsledky, jelikož volby za stranickou linií se uskutečňují velmi zřídka.

Administrativní rozdělení [editovat]

Řecké kraje

13 krajů rozdělených do 51 prefektur (nomoi; jednotné číslo: nomos) a 1 autonomní region*:

1. Attika – Athény, Východní Attika, Západní Attika, Piraeus
2. Střední Řecko – Euboia, Eurytania, Fókis, Fthiótis, Boiótie
3. Střední Makedonie – Chalkidiki, Imathie, Kilkis, Pella, Pieria, Serres, Soluň
4. Kréta – Chania, Heraklion, Lasithi, Rethymno
5. Východní Makedonie a Thrákie – Drama, Evros, Kavala, Rhodope
6. Epirus – Arta, Ioaninna, Preveza, Thesprotie
7. Iónské ostrovy – Korfu, Kefalonie a Ithaka, Lefkada, Zakynthos
8. Severní Egeis – Chios, Lesbos, Samos
9. Peloponés – Arkádie, Argolis, Korinthie, Lakónie, Mesínie
10. Jižní Egeis – Dodekany, Kyklady
11. Thesálie – Karditsa, Larissa, Magnesia,
12. Západní Řecko – Trikala, Achaea, Aetolie, Elis
13. Západní Makedonie – Florina, Grevena, Kadtorie, Kozani

Ekonomika [editovat]

Řecko je tržně orientovaná ekonomika s hypertrofovaným veřejným sektorem. Cestovní ruch je velmi důležitý, poskytuje vysokou část HDP a příjmy ze směnárenství. Řecko také platí za světového hráče v oblasti lodní přepravy (první v kategorii počtu vlastněných lodí a třetí v počtu lodí registrovaných na vlajku). Řecko je předním příjemcem pomoci Evropské unie (rovnající se 2,4 % jeho HDP). Vývoz vyráběného zboží včetně telefonního vybavení a softwaru, potravin a paliv zodpovídá za velkou část zbytku řeckých příjmů.

Na přelomu tisíciletí se ekonomika údajně zlepšovala s tím, jak vláda zpřísňovala rozpočtovou politiku v přípravě na vstup Řecka do Eurozóny 1. 1. 2001. Průměrný příjem na hlavu byl v roce 2004 odhadován na 22 000 USD. Řecko má expandující sektor služeb a telekomunikačního průmyslu a stalo se jedním z největších investorů v související oblasti. Řecko v té době figurovalo jako dovozce pracovní síly a zahraničních pracovníků (hlavně z východní Evropy, středovýchodní Evropy, Pákistánu a Afriky). Lidé z těchto oblastí nyní tvoří 10 % celkového počtu obyvatel. Nezaměstnanost koncem roku 2010 přesáhla 12 % s rostoucí tendencí.

V roce 2004 byl předvídán ekonomický růst o 4 až 4,5 % a další růst v budoucnu. Nová konzervativní vláda odhalila Eurostatu, že předešlé poskytnuté hodnoty, které byly základem řeckého vstupu do Eurozóny, byly nepravdivé. Po dohodě dala Evropská unie Řecku dva roky (rozpočty na rok 2005 a 2006), aby dostalo svoji ekonomiku do pořádku v souladu s paktem stability a růstu. Za rok 2009 však dosáhl schodek řeckého rozpočtu, podle posledních údajů dodaných řeckou administrativou v dubnu 2010, téměř 13 %, po auditu ze strany EU bylo zjištěno další zkreslování údajů a skutečný schodek dosáhl 15,4 %. Tedy více než pětinásobek povolených 3 % v paktu stability.

Nejpalčivějším problémem je řešení pravděpodobně již neufinancovatelného dluhu a rostoucí nezaměstnanost.^[1] Pozitivní vývoj HDP na nejbližší roky není prakticky reálný.

“Banka Řecka”, nyní pobočka Evropské centrální banky, funguje jako národní centrální banka. Nejedná se o banku totožnou s “Národní bankou Řecka”, která je pouze komerční bankou.

Demografie [editovat]

Demografická pyramida

Počet obyvatel je okolo 11,5 milionů (Atény okolo 4 miliony obyvatel). Většina obyvatel (98 %) vyznává řecké ortodoxní náboženství, jen asi 1,3 % patří islámu. Úředním jazykem v Řecku je řečtina.

Podle studie z ledna 2003 má Řecko 11 018 000 obyvatel (trvalých). Z těch žije 58,8 % na městských územích, přičemž jen 28,4 % žije ve venkovských oblastech. Obyvatelstvo dvou největších řeckých měst – Athén a Soluně – dosahuje počtu 5 miliónů, téměř 4 milióny v Aténách, zatímco v Soluni je to mírně přes 1 milion. Přestože celkový počet obyvatel pokračuje v růstu, Řecko čelí vážnému demografickému problému. V roce 2002 poprvé v historii moderního Řecka byl počet narození přesažen počtem úmrtí. Řecké sčítání lidu z roku 2001 zaznamenalo 10 930 000 obyvatel, z nichž 760 000 bylo původu jiného než řeckého. Z tohoto důvodu se výše zmíněný průzkum trendem silně odlišuje od průzkumu uskutečněného pouze o dva roky dříve a následně vykazuje také negativní růst populace.

Řecko má mnoho rozličných jazykové a kulturně národnostních menšin. Neúplný výčet by zahrnoval Pomaky a různé skupiny Romů. Taktéž zde existuje množství náboženských menšin, včetně muslimů v západní Thrákii, tvořících většinu místních obyvatel a vytvářejících tak druhou nejpočetnější skupinu.

Přistěhovalectví [editovat]

Podle statistických údajů o přistěhovalcích v Řecku se odhaduje, že v Řecku žije 1,15 miliónu přistěhovalců, z nichž 60 – 65 % přišlo z Albánie, přičemž asi 200 000 z nich bylo zadokumentováno jako příslušníci řecké národnostní skupiny nebo “homogeneis”. Dalšími většími národnostmi jsou podle údajů o povolení k pobytu Bulhaři (67 000), Rumuni (29 000), Ukrajinci (23 000), Pákistánci (17 000) a Gruzínci (15 000), přestože je zde hlášeno přes více než 180 různých národností. Právní status přistěhovalce byl během 90. let 20. století velmi nejasný (stejně jako po celé jižní Evropě) a to spolu s velkým počtem ilegálních přistěhovalců vedlo od roku 1997 k uskutečnění 3 legalizačních programů nařízených řeckým státem (čtvrtý probíhá nyní v roce 2005).

V 90. letech imigrovalo do Řecka několik prominentních řeckých sportovců jako etničtí přistěhovalci z Albánie a Gruzie, včetně legendárních vzpěračů Pyrrose Dimase a Kakhiho Kakhiashviliho.

Přistěhovalectví je v Řecku, stejně jako v mnoha jiných zemích Evropské unie, kontroverzní záležitostí. Průzkum Centra Evropské unie pro monitorování rasismu a xenofobie, oficiální agentury Evropské unie studující přístupy související s rasou a národností v EU, z roku 2003 zjistil, že Řekové mají negativnější přístup vůči mnohonárodnosti než jacíkoliv jiní lidé ve státech EU a mnohem více než ostatní občané EU také upřednostňují navrácení nezaměstnaných legálních přistěhovalců do vlasti. Přesto Řekové mají mírnější vztah než ostatní členové EU k tomu, zda by měli mít legální přistěhovalci stejnou právní ochranu jako rodilí Řekové a zda by se měli podřídit místním zákonům a konvencím.

V roce 2005 vláda navrhla další zákon o přistěhovalectví se záměrem zefektivnit imigrační procedury a minimalizovat rozsáhlé byrokratické problémy, které se táhly od roku 1991. Po francouzských občanských nepokojích vůdce opoziční strany „PASOK“ navrhl lepší řízení integrace přistěhovalců a to hlavně v místním volebním právu. Tento přístup byl vřele uvítán vládou. Přesto několik veřejných průzkumů v té době prokázalo veřejné znepokojení nad všeobecným vlivem přistěhovalců v řecké společnosti. Zda bude vládní směr zrychlení sociálního zařazení mezi veřejností populární, je zatím stále nejasné.

Náboženství [editovat]

Řecký arcibiskup Christodoulos

Ještě před nadvládou Osmanů bylo Řecko součástí Byzantské říše. Státní, stejně jako náboženské centrum říše, bylo Konstantinem I. přesunuto do Konstantinopole (dnešní Istanbul). Od Konstantinových časů se ortodoxní křesťanská víra úspěšně rozvíjela a rozšiřovala do východní Evropy. Dokonce i pod nadvládou Turků a po opakovaných pokusech jezuitů a poté protestantů o převrácení na svou víru, ortodoxní křesťanství přežívalo a vzkvétalo.

Úloha ortodoxní církve v oblasti udržování řecké etnické a kulturní identity během 400 let Osmanské nadvlády posílila pouto mezi náboženstvím a vládou. Většina Řeků i mnoho z těch, kteří nebyli stoupenci křesťanství, uctívají a respektují ortodoxní křesťanskou víru, chodí do kostela a slaví hlavní svátky, a jsou citově spjati s ortodoxním křesťanstvím jako se svou národní vírou.

Řecká ústava odráží tento vztah tím, že zaručuje absolutní svobodu vyznání, zatímco definuje “převládající náboženství” Řecka jako východní ortodoxní církev Ježíšovu. V praxi jsou ortodoxní církev a světský stav vzájemně blízce spjati. Jejich společný souhlas je potřebný pro stavbu kostelů a církev také zablokovala v Aténách stavbu míst uctívání jiných církví. Kněží přijímají plat od státu. Prezident republiky přísahá na Bibli svatou a ortodoxnímu křesťanství je dáváno přednostní místo v náboženských předmětech v prvotním vzdělávání. Církvi také bylo umožněno udržet si své rozsáhlé portfolio finančního majetku vyňatého z daňové a rozpočtové evidence.

V lednu 2005 vyšla najevo série korupčních skandálů zahrnující vysoce postavené představitele církve, která vedla k mnoha požadavkům, i ze strany nevěřících Řeků, na dokončení oddělení církve a státu a větší kontrolu církevního majetku.

Většina Řeků (95—98 %) je alespoň formálními členy východní ortodoxní církve, ačkoliv zachovávání náboženských tradic v posledních letech klesá. Řečtí muslimové tvoří okolo 1,3 % populace a žijí převážně v Thrákii. Rovněž zde žijí příslušníci římskokatolické církve, hlavně ve městě Patra, v souostroví Kyklad na ostrovech Syros, Paros a Naxos, protestanti a Židé, hlavně v Soluni (která bylo kdysi důležitým židovským městem až do holokaustu). Určité skupiny v Řecku se také snažily oživit staré řecké náboženství.

Hora Athos [editovat]

Hora Athos

Malá část Řecka, poloostrov Athos (někdy se též uvádí jen hora Athos), je považována řeckou ústavou za autonomní republiku, ačkoliv zahraniční vztahy přesto zůstávají výsadou řeckého státu. Duchovně je Athos pod patriarchátem Konstantinopole, a proto je ve spojení se všemi kláštery na hoře Athos a s ortodoxní církví zastoupenou v mnoha zemích. Jeden klášter se nedávno odloučil a vytvořil zcela nezávislé schisma na Svaté hoře – Klášter Esphygmenou. Esphygmenou se skládá ze 117 mnichů, kteří oponují hlavě církve a už ji více neuznávají. Věří tomu, že jsou posledními zbylými opravdovými křesťany na světě, a že ortodoxní se stali zkaženými, protože vedou s ostatními vírami dialog. Také mají výhrady vůči patriarchovi Athenagorasovi, který v 60. letech 20. století zvyšoval nevoli k římsko-katolické církvi.

Židé v Řecku [editovat]

Židé byli v Řecku přítomni posledních 2000 let. Nejstarší zmínka o řeckých Židech je nápis, datovaný asi 300-250 let před naším letopočtem, nalezený v Oroposu, malém přímořském městě mezi Aténami a Boeotií, a cituje se v něm o “Moschosovi, synu Žida Moschiona”, který byl podle všeho otrokem. První řecká židovská populace se stala známou jako Romaniotové a jejich jazyk se stal známý pod názvem Jevanština (podle židovského slova pro Řecko “Javan”). Od 16. století a dále do budoucna, měla Salonica, město v severním Řecku, jednu z největších (tehdy převážně sefardických) židovských komunit na světě a také slušný základ rabínské tradice. Na ostrově Kréta hráli Židé důležitou roli v přepravních obchodech. Během 2. světové války, když bylo Řecko okupováno nacistickým Německem, bylo zavražděno 86 % řeckých Židů při vpádu Osy a přežila pouze menšina, přičemž většina z nich emigrovala do Izraele. Dnes je řecká židovská komunita odhadována na 4500 lidí.

Reference [editovat]

1. ↑ [1] Aktuálně - scénář bankrotu ožívá

Literatura [editovat]

• HRADEČNÝ, Pavel, a kol. Dějiny Řecka. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7106-883-9.  
• DOSTÁLOVÁ, Růžena, a kol. Řecko. Praha : Libri, 2002. ISBN 80-7277-110-8.  

Související články [editovat]

• Dějiny Řecka
• Řecké království
• Starověká Makedonie
• Starověké Řecko
• Řečtí plukovníci
• Řecká hudba

Externí odkazy [editovat]

Další informace o tématu na projektech Wikimedia:

	multimediální obsah na Commons
	slovníková definice na Wikislovníku
	zprávy na Wikizprávách

OpenStreetMap nabízí mapová data k tématu

Řecko

• (česky) Velvyslanectví ČR v Řecku
• (česky) Řecko na euroskop
• (česky) Informace českého ministerstva práce a sociálních věcí
• (německy) Řecko v atlasu zemí časopisu Spiegel
• Greece - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International, [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky) 
• Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Greece [online]. U.S. Department of State, 2010-11-23, [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky) 
• CIA. The World Factbook - Greece [online]. REV. 2011-07-05, [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky) 
• Zastupitelský úřad ČR v Athénách. Souhrnná teritoriální informace: Řecko [online]. Businessinfo.cz, 2011-06-29, [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (česky) 
• BOWMAN, John S, a kol. Greece [online]. Encyclopaedia Britannica, [cit. 2011-08-09]. Dostupné online. (anglicky) 

Geografická lokalizace

Státy a území v Evropě Nezávislé státy Albánie • Andorra • Arménie • Ázerbájdžán • Belgie • Bělorusko • Bosna a Hercegovina • Bulharsko • Černá Hora • Česko • Dánsko • Estonsko • Finsko • Francie • Gruzie • Chorvatsko • Irsko • Island • Itálie • Kazachstán • Kypr • Lichtenštejnsko • Litva • Lotyšsko • Lucembursko • Maďarsko • Makedonie • Malta • Moldavsko • Monako • Německo • Nizozemsko • Norsko • Polsko • Portugalsko • Rakousko • Rumunsko • Rusko • Řecko • San Marino • Slovensko • Slovinsko • Spojené království • Srbsko • Španělsko • Švédsko • Švýcarsko • Turecko • Ukrajina • Vatikán Teritoria, kolonie a zámořská území Akrotiri a Dhekelia (VB) • Faerské ostrovy (DEN) • Gibraltar (VB) • Guernsey (VB) • Jersey (VB) • Ostrov Man (VB) • Špicberky a Jan Mayen (NOR) Územní celky se sporným mezinárodním postavením Abcházie • Jižní Osetie • Kosovo (Kosmet) • Náhorní Karabach • Podněstří • Severní Kypr Státy ležící na břehu Středozemního moře Albánie • Alžírsko • Bosna a Hercegovina • Černá Hora • Egypt • Francie • Chorvatsko • Itálie • Izrael • Kypr • Libanon • Libye • Malta • Maroko • Monako • Řecko • Slovinsko • Sýrie • Španělsko • Tunisko • Turecko

Členství v mezinárodních organizacích

Členské státy Evropské unie Belgie • Bulharsko • Česko • Dánsko • Estonsko • Finsko • Francie • Irsko • Itálie • Kypr • Litva • Lotyšsko • Lucembursko • Maďarsko • Malta • Německo • Nizozemsko • Polsko • Portugalsko • Rakousko • Rumunsko • Řecko • Slovensko • Slovinsko • Spojené království • Španělsko • Švédsko Severoatlantická aliance (NATO) Albánie • Belgie • Bulharsko • Česko • Dánsko • Estonsko • Francie • Chorvatsko • Island • Itálie • Kanada • Litva • Lotyšsko • Lucembursko • Maďarsko • Německo • Nizozemsko • Norsko • Polsko • Portugalsko • Rumunsko • Řecko • Slovensko • Slovinsko • Spojené království • Španělsko • Turecko • USA